Zvětrávání silikátových hornin přirozeně převádí oxid uhličitý na rozpuštěný hydrogenuhličitan, jenže probíhá pomalu. Tým proto geneticky upravil mořskou bakterii Alteromonas macleodii tak, aby trvale vyráběla siderofor petrobaktin, který získává železo z minerálního povrchu.

Ve čtyřech malých průtokových reaktorech produkoval upravený kmen přes stokrát více petrobaktinu a rozpouštění olivínu podle uvolněného niklu vzrostlo 2,6 ± 1,0krát proti abiotické kontrole. Neupravený kmen statisticky významné zrychlení nepřinesl.

V pilotu s reálnou mořskou vodou dosáhlo uvolňování hořčíku v části pokusu 3,1násobku kontroly a přírůstek alkality odpovídal asi 0,50 gramu zachyceného CO₂ denně, pokud zůstává jako hydrogenuhličitan. Po zhruba třech týdnech však výkon klesal kvůli biofilmu, krustám a pasivaci; reagovala patrně jen horní vrstva minerálu.

Pokud by se mechanismus podařilo udržet, mohl by pracovat v uzavřených pobřežních reaktorech, kde by jemný olivín a mořská voda vyráběly dlouhodobě stabilní alkalitu. Smysl by mohl mít u specializovaných zařízení s kontrolovanou biomasou a přesným měřením uhlíku, nikoli jako nekontrolované vypouštění organismů do oceánu.

Do praxe je nutné vyřešit biologickou bezpečnost, konkurenci přirozených mikrobů, zanášení, pasivaci minerálu, levné obnovitelné živiny a úplnou bilanci těžby, mletí, dopravy i energie. Optimisticky lze větší uzavřené piloty čekat za 3–5 let a první omezené provozy za 7–12 let, pouze pokud nezávislé testy prokážou skutečně zápornou uhlíkovou stopu.