Počítačový prvek nemusí informaci pouze přesouvat: může si ji na chvíli uchovat tím, jak se změní jeho materiál. Tým MIT ukázal tento princip na přibližně dvounanometrové vrstvě polymeru PDMS mezi zlatými elektrodami. Napětí vrstvu stlačí a tím změní tunelový proud. Návrat do původního tvaru není okamžitý, takže odezva nese stopu předchozího působení.

V pokusu tato materiálová paměť umožnila napodobit sčítání podnětů a vznik impulzu po překročení prahu, tedy vybrané chování neuronu. Nejde o biologickou buňku ani důkaz fungování celé neuronové sítě. Autoři naměřili spotřebu 54 nJ u aktivní plochy 200 × 200 nanometrů. Mnohem nižší hodnota kolem 2 fJ na impulz je teoretický výhled při omezení ztrát a dalším vývoji, nikoli dosažená provozní spotřeba.

Autoři předvedli i propojení dvou prvků, při němž aktivace jednoho dočasně potlačila druhý. To je dílčí krok k síti, nikoli síť natrénovaná na užitečný úkol. Paměť součástky přetrvává řádově sekundy; výsledek tedy neslibuje okamžitou náhradu rychlé digitální elektroniky.

Pokud by se podařilo podobné prvky spolehlivě propojovat ve větším počtu, mohly by jednou zpracovávat pomalé časové vzorce přímo u senzoru. Představme si například čidlo, které vyhodnotí opakující se změny svého vstupního signálu a odešle jen upozornění místo nepřetržitého proudu dat. To je možné budoucí použití principu, nikoli aplikace předvedená touto studií.

Cesta k praxi vede přes nezávislé zopakování, omezení svodového proudu, stálost parametrů a ověření životnosti. Důležité bude také zjistit, kolik energie spotřebují propojení a řídicí elektronika: výhodný jednotlivý prvek ještě nezaručuje úsporný systém. Výroba mnoha shodných součástek a jejich zapojení do užitečné sítě zůstávají dalšími úkoly.

Optimisticky by malé laboratorní sestavy pro jednoduché senzorové úlohy mohly vzniknout za 2–5 let, pokud se tyto překážky podaří zvládnout. Jde o redakční odhad, ne harmonogram výzkumníků. Pro běžné výrobky ani náhradu dnešních AI čipů zatím nelze nabídnout důvěryhodný termín.