Studie v Aging Cell sledovala přeměnu lidských krevních buněk na indukované nervové kmenové buňky. U materiálu od 15 dárců se při kultivaci postupně měnil profil methylace DNA i buněčná identita. Nešlo o léčbu pacientů.

Epigenetické hodiny můžeme chápat jako biologický ukazatel, ne jako záruční list nové tkáně. Když se posune jeho údaj, neznamená to automaticky, že buňka lépe funguje, přežije transplantaci nebo bezpečně opraví poškozený mozek. Právě odstup mezi slibným měřením a skutečnou funkcí je zde podstatný.

Možné využití: laboratoř by jednou mohla porovnávat původní a přeprogramované buňky stejného dárce a hledat, které procesy stárnutí jsou vratné. To by pomohlo při výběru molekul pro další testování. Má to ale háček: odstranění znaků stáří může zároveň vymazat vlastnost, kterou chceme v modelu nemoci studovat. Mladší model tedy nemusí být pro každou otázku lepší.

Předpoklady praxe: nezávislé zopakování na větším souboru, ověření zralosti a funkce buněk, dlouhodobé genetické stability a rizika nežádoucího růstu. Uvažovaná léčba by navíc potřebovala bezpečný výrobní postup a klinické zkoušky; laboratorní přeměna sama tuto cestu nenahrazuje.

Optimistický redakční scénář: během 1–3 let by na podobných postupech mohly vzniknout lépe ověřené výzkumné modely, pokud se výsledky podaří reprodukovat. Pro transplantaci, prodloužení života nebo omlazení člověka z této práce poctivý termín odvodit nelze. Nejbližším přínosem může být přesnější otázka pro další experiment, ne nová terapie.